Vladimír Strejček: Udělat každou věc co nejlíp

Již přes 13 let vedeš vizuální studio DRAWetc., které zastupuje 25 storyboardistů a přes 100 ilustrátorů v Česku. Jak tě vlastně napadlo něco takového rozjet?

V roce 2002 jsem dostal příležitost vytvořit storyboard pro jednu reklamu. Práci jsem odvedl za jednu noc a dostal dobře zaplaceno. Paní z reklamní agentury jsem tenkrát mimo jiné překvapil tím, že jsem měl doma vlastní skener a druhý den jsem přinesl kresby rovnou na cédéčku. S kamarádem Jiřím Frantou jsme to později probírali v hospodě a uvědomili si, že zatímco v Česku existuje plno grafických studií, není tu ani jediné ilustrátorské. A tak vznikli „dravci“. Vytvořil jsem si jednoduchý leták s nabídkou, ještě teď si pamatuji, jak jsem ho nesl do kopírky a pak roznášel po firmách. Během 12 měsíců jsme měli 300 zakázek a pětičlenný tým.

Studio se od té doby pořád rozrůstá a v „kreslení na zakázku“ máte skoro monopol. Jak se vám to podařilo?

Nic jsem vlastně nijak neplánoval, přišlo to samo. Ale je fakt, že jsem přirozeně soutěživý typ a nikdy jsem žádnou práci neodmítl. Pro mě je to jednoduché pravidlo: udělat každou věc vždy nejlíp, jak umím. V poslední době jsem ale rád, že se řízení firmy ujímá nová kolegyně, profesionální manažerka, a já se můžu věnovat dalším ilustrátorským projektům.

Bereš svou práci jako umění?

Je to hlavně řemeslo, které samozřejmě můžeš dělat buď dobře, nebo špatně. Jiná kategorie je knižní grafika a ilustrace – té se většinou věnují samostatní umělci. Naše studio je ale firma, která může fungovat jen díky komerčním zakázkám. Komerce se tedy nijak neštítím, ale je to s ní podobné – může být prostě dobrá, nebo špatná.

Kromě studia ses pokusil i rozjet nakladatelství BigBook zaměřené na tabletová vydání komiksů. Jak se projekt vyvíjí?

Přišli jsme na to, že noví tvůrci komiksů u nás těžko mají příležitost svoje dílo vydat. I ti nejznámější publikují jen několik stovek kusů, jinak se to nakladatelům nevyplácí. Tak nás napadlo vytvořit opravdu propracovanou aplikaci pro tablety, kde by komiksy mohly vycházet digitálně a v různých jazykových mutacích. Utratili jsme spoustu peněz na vývoj a dost jsme si s tím vyhráli, takže to vypadá pěkně. Jen to teď další vývoj trochu uvízl na mrtvém bodě, kvůli času i financím. Je to jedna z věcí, kterou chci letos na podzim znovu rozjet.

V poslední době se také čím dál více věnuješ soutěži RAW (Raw Art Wrestling), což je série živých eventů, veřejných zápasů v kreslení. Jak takový kreslířský wrestling probíhá?

Dá se to přirovnat k soutěžím v improvizaci nebo ke stand-up vystoupením. Soutěžící se sejdou na zajímavém místě a mají za úkol něco nakreslit přímo před očima diváků. Úkol jim zadá čtyřčlenná porota, která půl hodiny před začátkem stanoví téma. Kreslí se buď na plátno nebo v digitální kategorii na počítači. Nakonec se vyhodnotí postup i celkový výsledek a originalita díla. 

Ale ne každý ilustrátor asi dokáže kreslit naživo, za přítomnosti diváků...

To je pravda, je to specifický žánr a existují kreslíři, kterým živé vystoupení nesedí. Ale z  té soutěže mám fakt radost – pravidelně totiž generuje nové talenty. Dřív jsem si myslel, že v těchhle končinách už znám každého dobrého ilustrátora, ale RAW mě vždy překvapí, je tu ještě plno neznámých tváří.

Je něco, nač jsi za svou ilustrátorskou kariéru zvláště hrdý?

Úžasný pocit byl stát na jednom komiksovém festivalu a kreslit vedle Alexe Maleeva, což je světová komiksová legenda, mimo jiné tvůrce komiksu Daredevil. To jsem si uvědomil: sakra, tohle není obyčejná věc! Nebo ten pocit, když kreslíte před stovkami lidí na náplavce u Vltavy. Hodně mě taky potěší, že čas od času zavolá nějaká kapacita v oboru, jako třeba Aleš Najbrt, a přizve mě ke spolupráci. Jinak jsme za ty roky dělali na plno zajímavých projektech, takže těžko vybírat. Možná noviny pro Českou republiku, které se rozdávaly na olympiádě v Londýně. Málo se o tom ví, ale mělo to velký úspěch. Na stěně v kanceláři máte tapetu s komiksově zpracovanou historií vašeho studia. 

Co by sis nakreslil na svoji stěnu doma?

Na stěnu? Rád v poslední době kreslím opice, takže asi ty... (Zasměje se). Narozdíl od lidí se opice kreslí málo a mohou vypadat různě, a tak mě baví. Nebo teď, ani nevím proč, pořád kreslím lidi jako nindžy s  nateklýma rukama – vypadají takhle (Otevírá skicář a ukazuje obrázky). Tohle jsou třeba kolegové v hospodě.

Máš dvě děti, kluka Edu a holku Medu. Kreslíš si s nimi?

Když jsme spolu, samozřejmě že společně kreslíme! Ale nechci je programovat. Já sám jsem z dělnické rodiny a nikdo mě ke kreslení nevedl, prostě jsem si na to přišel sám. Tak budu rád, když si i oni si najdou to svoje.


Starší Novější